¨

	20.2.2021 Básně. 1997 - 2002. Poděkování. Hledím do Tvých očí a ptám se "Kdo jsi?" Opravdu, kdo jsi? Jednou v Tvých očích vidím lásku, jindy pláč, úsměv i smutek, vidím v nich tajemství i čistotu, je v nich pokora i odhodlání, důvěra i touha. Hledím do tvých očí a vidím v nich slzy bolesti i slzy lásky a štěstí. A opět se ptám: Kdo jsi? Jakoby Bůh mluvil tvými ústy. Kdo jsi? Jak dlouho spolu tančíme životem? Jak dlouho se potkáváme? Sedmým rokem? Nebo snad sedmým životem, či sedmým tisíciletím? Kdo ví... Snad jsem lesní poustevník a ty dívka z vesnice, co mu nosila jídlo a pití. Snad jsem král vzdálené země a ty má paní. Nebo jsme spolu žili na srubu v lesích a měli spoustu dětí. Možná jsme sedávali u ohňů v indiánském tee-pee a byli dětmi plání. Byli jsme milenci měli se rádi. A dnes padá kometa je krásná nejkrásnější za dvacetdevět let co zde chodím. Dávám ti ji darem, k narozeninám, je Tvá. Kde budeme až opět přiletí? Vzpomeň si tehdy na můj dar. jak rád bych ti ji vpletl do vlasů, jako nejzářivější ozdobu, s Božím požehnáním. A děkuji Ti za všechno, prosím o odpuštění mám pocit, že jsi mou částí. Kéž jsi šťastná, plná radosti, lásky a smíchu. Jak rád vídám úsměv na Tvé tváři. A modlím se, kéž dojdeme domů, do splynutí se Sluncem, stromy, motýly, trávou i dešťovými kapkami. Kéž je nám dovoleno dojít spolu do Cíle naší Cesty, má milá Betty, má milá Gjánešvarí. Kéž si vzpomeneme na své pravé Já. Tvůj Sam Gjánešvárpuri. Střípky z Cesty Domů 1/1997 Král žebrák. V prachu města vidím tiše sedět žebráka, jež místo nohou má dva pahýly. Přistupuji k němu a vyzvídám, jak se mu vede. "Musí to jít", odpovídá, ale hlavní je tón jeho hlasu. Nehraje na soucit je pevný beze strachu smířený a vyrovnaný. Zahledím se do jeho očí a najednou za nimi vidím velkého bojovníka vítěze mnoha bitev. "Žena mne opustila, když se mi to stalo.", říká, "protože mi na jednou nemohla na nohách stříhat nehty." V té chvíli pomyslím na svá melodramata, jež jsou v porovnání s jeho směšná a rozjímám, kde tento opuštěný zmrzačený žebrák, poslední člověk ve městě jehož denně míjíš bez povšimnutí, nachází hlubinu zdroje svého humoru. A najednou vidím nový paradox vesmírné hry. Vítěz a král sedí zde v rouše žebráka a za měďák, nabízí poklad! Vítěz a král tiše zde sedí a pozoruje dav, který se odkudsi kamsi valí! Vítěz a král, který se všeho vzdal a nyní se z povzdálí jen pohledem na nás baví! Vítěz a král, který našel zdroj štěstí a klidu, který okolnímu světu očividně chybí. A v té chvíli jsme pochopil, že tento žebrák je mým učitelem. Střípky z Cesty Domů 3/1997 Panna Maria. Po cestě kráčela žena s mentálně postiženými dětmi. Přišla jim ukázat hory. Štětoval jsem zrovna chodník po němž kráčeli palici v ruce, kolem hromada kamení, děti klopýtaly a padaly a mé oči se náhle zalily sami od sebe slzami a já v té chvíli děkoval za každý střípek soucitění, a naslouchal svému srdci jak šeptá slova požehnání: "Pán Bůh Ti žehnej. Pán Bůh Ti žehnej ovečko. Pán Bůh Ti žehnej ovečko Boží!" Střípky z Cesty Domů 6/2000 Teď. Vždy jen Teď! Ani ve slovech, ani v básních neobracej se k minulým věcem. Vždy jen TEĎ a TEĎ je TEĎ! Budoucnost dosud nenastala, minulost je mrtvá, co bylo, to bylo a co bude to bude. Teď je Teď! Teď si vytváříš budoucnost Teď sklízíš minulost, Teď žiješ! Teď je průsečík mezi minulostí a budoucností, Teď je jako řeka... Levý břeh je minulost, pravý břeh je budoucnost, ale život plyne korytem řeky v Teď! Teď je mlčenlivost, v Teď přichází vnitřní básník, Teď je čistá mysl, Láska, svatá bezstarostnost a taky Ticho a mystické vidění světa, brána do Božího království. Učiň si z Teď svatý obřad jímž uctíš tento den. Teď se probouzíš, Teď vstáváš, Teď medituješ, Teď cvičíš, Teď zapaluješ oheň, Teď vaříš, Teď jíš, Teď pracuješ, Teď se modlíš, Teď usínáš. Teď je bdělé vědomí sebe v každém okamžiku. Teď je osvobození z vězení mysli. Již žádné starosti! Tvá mantra je Teď! Střípky z Cesty Domů 6/2000 Vzývání vnitřního bojovníka. Vzývám Tě srdce bojovníka! Srdce bojovníka, vzývám Tě! Vzývám odhodlanost bojovníka. Vnitřní bojovníku! Vzývám Tvou odhodlanost! Vzývám sebekázeň bojovníka. Vnitřní bojovníku! Vzývám Tvou sebekázeň! Vzývám mlčenlivost bojovníka! Vnitřní bojovníku! Vzývám tvou mlčenlivost! Vzývám bdělost bojovníka. Vnitřní bojovníku! Vzývám tvou bdělost! Kdo chce meditovat, ten si čas vždycky najde. Střípky z Cesty Domů 6/2000 Haiku o smrti. Usnul jsem ani nevím jak... takto jednou odejdu. Haiku o šálku čaje. Už jsi někdy pozoroval svět v odlesku jantarové hladiny ranního čaje? Haiku o modlitbě. Minul další den... o kolik modliteb jsi k Bohu blíž? Přechod. Odevzdávám se Ti Pane, od této chvíle navěky se Ti odevzdávám. Kéž zapomenu na sebe, již nic nehledám, jen Tebe. Tajemství čisté a klidné mysli. Mlčenlivost, bdělost při mluvení a rozhovorech to je tajemství čisté a klidné mysli. Odpoutanost i od nejbližšího přítele, přijetí vnitřní osamělosti, být Sebou a spoléhat jedině na Sebe, to je tajemství čisté a klidné mysli. Žití venku v horách, v lesích, mezi stromy a taky modlitba, meditace a odevzdanost, to je tajemství čisté a klidné mysli. Dělat věci jen tak pro tu radost, pro tu chvíli, pro ten smích dělat přesně pravý opak toho co by od tebe chtěl tento svět a tví bližní, to znamená stát se pohádkovou bytostí a nenechat si vzít Lásku, to je tajemství čisté a klidné mysli. Střípky z Cesty Domů 6/2000 Nebýt odsouzencem ke světskému životu. Odsouzencem k celoživotnímu otroctví který bude žít jen proto aby pracoval a mohl tak zaplatit všechny své četné závislosti, do nichž ho tlačí všechny jeho nekontrolované chtíče. Bude mít tato práce někdy konec? Spočine někdy? Porazí všechny své chtíče, aby mohl ŽÍT jen tak bezdůvodně? Chceme hezčí svět a tak kácíme stromy... Jak nesmyslné. Střípky z Cesty Domů 7/2000 O vědomí smrti a meditaci. Co bys dělal kdybys věděl, že už brzy zemřeš? To je hodně dobrá otázka? Šel by sis hledat ženu? Šel by ses ženit? Šel bys pracovat? Šel bys sloužit lidem? Šel bys zachraňovat svět? Co bys udělal? A jaké starosti by asi poutaly tvou mysl? Bože dej, abych usedl v horách a Tvé Jméno si zpíval. Kde lidstvo končí tam začínám. Střípky z Cesty Domů 7/2000 Nejezme prosím víly. To zvíře před námi utíká, protože nechce být zabito, ono touží žít. To zvíře se bojí a pláče, když ho nožem probodáte. To zvíře je jen jiná bytost tak jako ty. Je to hřích, když je jíme ať si to odůvodníme jakkoli. Střípky z Cesty Domů 7/2000 Svět je v pořádku. Obout si ty parádní poustevnický sandály co v nich mokrá tráva tak krásně studí na nohy a jdem na obchůzku do lesa. Mezi smrky jako v katedrále. Pod břízkami jako u čaroděje. U studánky jako u oltáře. Choroše rostou na padlém buku v malině bydlí červík, a do květu hluchavky leze mravenec, v jehličí trůní holubinky. v mlází se skrývají srnky a ještě broučka vysvobodit z vodní tůňky. Svět je v pořádku! Střípky z Cesty Domů 7/2000 Blues Krkonošských cestářů. Vůně tabáku v ranním vánku... V mlžném lese výjevy podivných postav, s palicí, krumpáčem a lopatou v rukách... Ohýnky hoří podél cest a ve vůni kouře doutnajícího dříví zase ten pocit, JE TO TADY. Střípky z Cesty Domů 7/2000 Uzavřenost. Žít sám, dál od lidí, blíž k přírodě, nespoléhat se na něčí služby osvobodit své bližní od svých osobních přání to je umění uzavřenosti. Mlčenlivost vzdát se všech zbytečných slov úsporné mluvení, bděle vážit každé slovo vyhýbat se tlachání a diskutování, to je umění uzavřenosti. Nemluvit o sobě ani o své osobní historii nikomu se nesvěřovat, a nikdy né ženám, nedovolit nikomu, aby vstupoval do tvého nitra a nebýt ani zvědavý na hru druhých, odpojit svůj sluch od světa lidských bytostí, to je umění uzavřenosti. Vzdát se potřeby obhajovat se s nikým se nesrovnávat, nepokoušet se nikoho měnit a s nikým nebojovat a to ani v myšlenkách, to je umění uzavřenosti. Přestat hledět na své bližní jako na prostředek k ukojení své závislosti, dokonalý harmonický celibát a to i ve snech, to je umění uzavřenosti. Co je svaté nesvěřovat pochybovačům, milovníkům diskuzí a profánnímu davu a co je ti nejsvětější nesvěřovat nikomu nevyzrazovat svá tajemství, to je umění uzavřenosti. Trvalá koncentrace do nitra na modlitbu, či mantru s Božím Jménem, na své vnitřní vědomí, a nadevšechno pravidelná meditace a rozjímání, to je umění uzavřenosti. Praktikování byť i jen některých z těchto opatření tě přiblíží k Bohu poroste tvá vnitřní energie a sila, nezávislost, vyrovnanost, klid radost a Láska, neboť zabrání rákšasům ega vstupovat do tvého nitra. Ale bude k tomu nutné proklestit si cestu přes prales svých vlastních nečistot a závislostí. Co by se stalo, kdybych se opravdu uzavřel vnějšku? Čemu bych pak naslouchal? Hlasu Ticha. Střípky z Cesty Domů 7/2000 Haiku o návratu do lesů. Odejít do lesů, zastavit se a naslouchat Usednout, zahalit se zeleným rouchem a splynout se stromy. Vejít do jeskyně a zazdít za sebou dveře. Střípky z Cesty Domů 7/2000 Haiku na konci léta. Červené jeřabiny, po ránu už je chladno, blížící se podzim. Kampak odfoukne tuláky? Odplují po vlnce Taa... Básnící hor. Žlutý list lípy snesl se mi k nohám Již brzy odejdu hlouběji do hor, a bez adresy, beze jména budu chodit jenom s Bohem. Haiku o krkonošském cestáři a jeho zídce. Každý správný cestář má v horách svou oblíbenou zídku, na kterou se rád dívá. O ódě na radost. Tisíckrát poražen tisíckrát povstal jsem. Dnes jsem zase místo askeze snědl deset koblížků! O snu. Co je to sen? Kde se to toulám? O minulosti. Stalo se to někdy? Kam to plynem? Nastal čas k odpoutání. Pokorný jako voda. Nespoutatelný jako vítr. Láskyplný jako slunce. Nepohnutelný jako kovadlina. Odpoutaný jako Mlčící Svědek. Nejkrásnější verše přichází když zmizí "já". Svaté zbláznění. Cestou na poustevnu jsem našel na zemi krásné bílé peříčko. Přivázal jsem ho na provázek a vpletl do vlasů. Pak jsem našel pírko z havrana a učinil s ním totéž. Odteď si budu všechna peříčka vplétat do vlasů. To je krásné zbláznění. Kdo vloží almužnu do misky tichému žebrákovi, který se nechce klanět "tomu Zlému". Střípky z Cesty Domů 2002 Pane, i kdybych roztrhal svou málu a její korálky nechal ležet v prachu cesty i tehdy jsem Tvůj! I kdybych se už nechtěl ani modlit, i kdybych spálil Bibli i Bhagavadgítu i tehdy jsem Tvůj. I kdybych od Tebe utekl, a již nikdy se k Tobě nevrátil, i tehdy jsem Tvůj! I kdybych na Tebe zapomněl i kdybych ze svého oltáře odstranil i Tvůj obrázek, i tehdy jsem Tvůj! I kdybych už neměl sílu si opakovat ani mantru i kdybych už neměl ani kapičku Lásky a štěstí i kdybych si přál už zemřít než žít život bez svobody i kdyby mne mí bližní ukřižovali i tehdy jsem Tvůj a Tvůj zůstanu. Střípky z Cesty Domů 2002 Sedím pod křížem. Sedím pod křížem v jeskyni v horách měsíce už dávno nepočítám, pořád sám, jen s prázdnotou svého života. Ten, kdo hledá Ducha Svatého ten musí žít vždy sám v osamění. Děkuji Ti Pane, děkuji Ti Pane za tu poustevnickou mystiku. Takhle jsem si to vždycky přál Děkuji Ti Pane, že mne vedeš po této Svaté cestě. Střípky z Cesty Domů 2002 Legenda o poustevníkovi s flétnou. Každý poustevník by měl mít svou flétnu, na kterou každý den zahraje větru, že tu je, že tu pořád ještě je. Každý by měl mít svůj vlastní nápěv, beze slov, který se bude tajemně ozývat v lesích a vznášet nad horami, že tu jsme, že tu pořád ještě jsme. Budu hrát bezdůvodně, tak jako vánek šumí bezdůvodně v korunách stromů, že tu je, že tu pořád ještě je. Podle toho se poznáme, když v závanu větru uslyšíš hrát flétnu. Nevíš odkud její hra přichází, ale hned pochopíš, že Ten Který Sedí a Mlčí sedí v horách na útesu a hraje z Lásky ke svobodě, že tu je, že tu pořád ještě je. Tak si nezapomeň taky koupit flétnu, abys mi mohl zahrát něco na odpověď. Mě pak hned vstoupí slzy do očí, z Lásky ke svobodě, že tu dva takoví Boží blázni pořád ještě jsme.