|
23. září 2022 40. výročí T.O.Doupě v Moravském krasu - jih. Dnes 23. září 2022 máme 40. výročí založení T.O. Doupě v Hádeckém údolí. Půjdu na Výroční skálu, na níž jsme dělali naše slavnostní výroční ohně a zapálím tam svíčku. Budu meditovat bez jídla, jen o vodě, až do neděle. Při této příležitosti se obléknu do trampského maskáče, takže oranžovou budu mít jen sutanu. Na pás připevním zálesácký nůž darovaný Wolfem. Pomodlím se a zavzpomínám na ty vzácné okamžiky mládí. Těším se. Už je noční chlad. Nepojedu do krasu autobusem, jak mám zvykem, ale vykonám pěší pouť ze Staré Líšně, z konečné autobusu číslo 58 u hřbitova. Jako za mlada. Sláva všem trampům. Tramping bylo asi nejsvobodomyslnější občanské hnutí 20. století v Československé republice. Hlásím se stále mezi ně. Již brzy vyrazím i do trampské líhně na Oslávku. Při té příležitosti si nechám vyšít domovenku na rukáv svého maskáče s nápisem "T.O.Doupě". Jsou to mé zdravé kořeny. Jestli však si ještě vzpomenu na naši trampskou hymnu od folkového zpěváka Honzy Nedvěda. Jmenuje se: "Ti co nechtějí žít na kolenou." To je mé nejtišší spojení s Přírodou. Mnoho mi trampské hnutí dalo. Svobodu za totality, lásku a harmonii. Nejvíce jsem to zažíval zde na Doupěti v letech 1982 - 1986, kdy jsme měli 14 až 18 let. Jezdím na Doupě ale přespávat a meditovat příležitostně po celý život.Na Doupě se mnou chodil kamarád Václav Peřina - Tašunka, který výborně hrál na kytaru, skoro jako Honza Nedvěd. Dnes pracuje u policie, obor kriminalistiky pro drogově závislé a má pořád to dobré srdce. Vystudoval dvě vysoké školy. Před pár dny jsme se setkali na 40. výročí základní školy v Bosonohách.  O jeskyni Doupě Trampů píši v mé knížečce Zpěv osamělého poustevníka v jeskyni na vysoké hoře: "Nejposvátnější z mých tajných míst se nachází v Moravském krasu. Je tomu již šestnáct let, co jsme ho objevili s kamarádem během naší první samostatné trempské výpravy. Tak do mého života vstoupilo Doupě, malá jeskyňka ve skalách, jež se mi zdála být tehdy tak osamělá, že jsem míval pocit, že bych tam mohl žít rok a přesto by o mě nikdo nevěděl. Tady to všechno začalo. Tady jsem procitl z dětství a pod mýma nohama se začala odvíjet duchovní cesta. To nejkrásnější jsem zažíval právě zde, neboť zde bývalo mé srdce nejčistčí. Zde jsem prožil u plápolajícího ohýnku svou první osamělou noc, kdy jsem se děsil podivných zvuků nočního lesa a štěkání srnců. Zde ke mě promluvily věky, když jsem ve skalní prohlubni objevil pět tisíc let staré dětské kosti s pravěkými hliněnými střepy. (poznámka: jedná se o jeskyni Ř-24 Slezákova Záhrobní) Zde jsem se propadal do meditace, když jsem se po břiše prodíral temnotou vlhkých a chladných jeskynních chodbiček, v nichž je jen slyšet tlukot vlastního srdce. Zde jsem zažíval při prokopávání sedimentů v jeskynním dómu tísnivou chuť samoty, kdy mými jedinými společníky byli vrápenci, netopýři a hluboké, přehluboké ticho, jež občas zazvonilo plesknutím vodní kapky o sintrové plotny. Zde jsem sedával na skalním útesu a připadalo mi romantické jen tak sedět a hledět do údolí, psát přitom básně, nebo si číst v Bibli. A ta slova v ní vyslovená mi zde v závanu vánku, jež šuměl bukovým a lipovým listím, připadala tak důvěrně známá, čistá a jasná, že jsem nedokázal pochopit, proč se jimi lidé tak málo řídí. A právě zde jsem narazil na tajemství, jež od té doby prolínána celým mým životem, tak jako voda prolíná vápencem a stále znovu a znovu mě odvádí do lesů a hor. Tajemství pod jehož vlivem se mi v srdci začala rodit představa svobodného člověka. Představa muže, který žije v osamění lesů a hor. Jen sedí a sedí, nic si nežádá, dny, týdny, měsíce a roky plynou. A jak tak prost vší touhy sedí, osvícený láskou, nehybný ve svém klidu a moudrosti, stává se vším..." Zde si poslechněte naši trampskou hymnu. Brečím...:). Všechno ztichlo, jen pochodní tu plane pár, hranice se k nebi zvedá, to je lesa dar, tak tu stojí ti, co nechtějí žít na kolenou. V tvářích vážných čteš o touze hledání, o snech velkých, kterým vždy někdo zabrání, tak tu stojí ti, co nechtějí žít na kolenou. R: Dej světe, dej jim sílu a drž pevně jejich víru, když nám slabost brání žít, takhle žít. Dejchat vůni starejch stromů, co oheň si vzal a bejt s lidma, s kterejma bejt sis vždycky přál, aspoň na chvíli na všechno ostatní zapomenout. Ráno do trávy tiše se potají smát, tomu, jak jsi tu šťastnej a jak jsi rád, však než zapadne slunce,musíš se vrátit a zapomenout. R: Dej světe, dej jim sílu a drž pevně jejích víru, když nám slabost brání jít, takhle jít. Všechno ztichlo... |