O vězních čekajících na svou smrt.
Mistr přišel do vězeňské cely pro odsouzence k trestu smrti. Všichni vězňové, kteří čekali na svou popravu, žili jako světci.
Četli svaté knihy, modlili se, společně meditovali a vznešeně filozoficky rozmlouvali... radost pohledět.
Později však byl vězňům trest smrti zrušen a když se Mistr na vězně přišel znovu podívat, tu spatřil na zdech jejich cely fotografie
motorek a nahých žen... vězňové kouřili cigarety a také jejich řeč se změnila. Jaká slova to šla z jejich úst...? Darmo povědět!
A ten Mistr byl veliký světec a jako každý veliký světec byl i on obdařen zázračnými schopnostmi. Tu k němu přistoupily dvě ženy trpící vážnou nemocí.
Když Mistr pohlédl na první z nich, byl jat soucitem a požehnal ji... a v té chvíli nemoc zmizela a ta žena byla zázračně uzdravena. A Mistr
ji přitom řekl: "Tvá víra tě zachránila, jdi a nehřeš více!"
Pak před Mistra předstoupila druhá žena a tu se Mistrovo srdce rozplakalo soucitem ještě větším a pravilo: "Má dcero, nemohu od tebe odejmout
tvé onemocnění. Tvá touha po Bohu je dosud slabá a kdybych tě uzdravil, chtěla bys žít jako dřív a zase bys zapomněla na Boha i na duchovní cestu...
Ale takto ti utrpení dodává sílu, kterou tolik potřebuješ k osvobození ze svého vězení a ty kráčíš mílovými kroky ke Štěstí...
A tu Mistr s povzdechem pravil. Každý musí jít sám!
A blahoslavení jsou ti, kdož kráčí po duchovní cestě i když nejsou pod tlakem Skutečnosti!
Ale takoví jsou vzácní...!
Střípky z Cesty Domů 6/2000
Pohádka o Boží prozřetelnosti.
Jeden svatý Mistr putoval se svým žákem krajem, když tu spatřili nějakého bohatého člověka. Ten člověk byl velmi lakomý a aby získal peníze,
byl schopen i podvádět. Když to Mistr spatřil, tu řekl svému žákovi: "Tento člověk nesmírně zbohatne." A protože se slova světce vždy splní,
i kdyby se zdála být nepravděpodobná, tak ten člověk opravdu zbohatl a stal se jedním z největších boháčů v kraji.
Když Mistr pokračoval se svým žákem dál v cestě, tu přišli k chudé chatrči, v níž žila stará vdova. Ta prostá žena neměla nic, než jedinou krávu,
která byla zdrojem její obživy. Když žena spatřila poutníky, ihned je s radostí pozvala do své prosté chýše a začala na stůl snášet vše co měla
a ačkoli byla velmi chudá, snažila se je královsky pohostit.
Když se Mistr se svým žákem dosyta najedli a pokračovali ve své cestě, tu Mistr pravil: "Této ženě chcípne její kráva." A tak se i stalo. Když to žák spatřil,
byl nesmírně rozhorlen nad tou nespravedlností. Jak je možné, že lakomý podvodník se stane boháčem a poctivý člověk příjde i o to poslední co má?
Existuje vůbec Bůh, že připustí takové bezpráví?
A Mistr se nad rozhorlením svého žáka jen pousmál takovým nenapodobitelným záhadným úsměvem, v němž se zrcadlila Boží vševědoucnost. A pravil:
"To je tak. Ten lakový člověk byl tak posedlý chtivostí po penězích, že bylo pro Boha věru snadnější mu peníze pro jeho nejvyšší dobro prostě dát,
než se ho snažit odvracet od jeho chtivé posedlosti. Tak alespoň co nejdřív pozná, že ani v penězích štěstí nenalezne a bude tak připraven nastoupit
duchovní cestu. A ta chudá laskavá žena? Její srdce bylo rozdělené na dvě části. Půlka srdce patřila Bohu, ale druhá půlka patřila té krávě.
A proto, když nyní kráva chcípla, bude srdce té ženy celé patřit jenom Bohu.
A žák byl okouzlen Boží prozřetelností, která dává každému v každé chvíli přesně to, co potřebuje pro své nejvyšší dobro.
Střípky z Cesty Domů 6/2000.
Pohádka o ceně svobody.
Jednou Mistr putoval tím nejodlehlejším koutem království. Byla to horská pustina, spleť skal a hlubokých bezcestných lesů.
Když tak kráčel tím lidmi opuštěným krajem, tu spatřil nějakou ženu. Přišel blíž a uviděl, že právě zahrabává hrob. Když na ni tak hleděl,
tu mu žena řekla: "Byl to můj poslední syn. Zabil ho tygr, stejně jako předtím zabil i mé ostatní syny i muže." A tu se jí Mistr zeptal:
"A proč jste se tedy neodstěhovali?" A žena odpověděla: "Není tady žádná vláda."
Střípky z Cesty Domů 6/2000.
O českém sádhuovi a bílé lilii.
Kráčí osamocen vzhůru lesem do úbočí hory. U každého zastavení křížové cesty se tiše modlí. Oblečen v maskáčové bundě, nůž za opaskem, v ruce květiny.
Starý tramp, který ani neví, že je českým sádhuem. Přichází k zázračné studánce, u níž se před staletíma zjevila Panna Maria.
Její voda skrytě vyvěrá z hlíny mezi kapradím. Před dávnými časy studánku kdosi ohradil placatými kameny. Tramp se sklání nad vodní tůňkou a
vládá do její chladivé vody kytici bílých lilií. Oči má rozbolavělé vzpomínkou, ale jeho srdce je pevné. Jeho ústa šeptaji: "Chodili jsme sem s ženou.
Přišel jsem se pomodlit za její dušičku. Byla nemocná, chudinka." Říká to tak citlivě a s takovou jemností, že poustevníkovo srdce, které mu naslouchalo,
ihned vzplane plamínkem soucitu a požehnání. Tulák odchází a jen lesní poustevník ještě dlouhou dobu sedí u studánky a hledí na bílou lilii ležící
mezi kapradím v jedné zapomenuté lesní studánce uprostřed hor krkonošských.
Střípky z Cesty Domů 6/2000.
Pohádka o modrobílém týpí.
Kdysi dávno, když nekonečné travnaté pláně spásala jen stáda bizonů, byly indiánské osady tak rozlehlé, že jejich nesčetná týpí se táhla do daleka, od
obzoru k obzoru. Trvalo to drahný čas, než jsi prošel od okraje osady k jejímu středu. Lidé byli tehdy šťastní a silní... mužové se svobodně toulali po Pláních a do dálek podnikali své poutě a výpravy.
Když se pak vraceli ze svých cest zpět domů, byli mnohdy utrmácení a vyhládlí. A v té době se mezi indiány ujal zvláštní zvyk... Kdo chtěl odešel
žít dobrovolně až na samý okraj osady. Své týpí pak zvláštním způsobem označil: špičku týpí nechal bílou a pod ní namaloval modrý pruh. To bylo znamení
pro poutníky, že v jeho týpí se může každý kdykoli zastavit a odpočinout si na své cestě domů... a i nějaké to jídlo a pití zde utrmácení poutníci dostali...
Pěkný příběh...
Střípky z Cesty Domů 6/2000.
Pohádka o pohádkových bytostech.
Ve vesničce pod Starou horou se konala lidová slavnost a každý, kdo se jí chtěl zúčastnit, si musel opatřit nějakou masku a přestrojit se
za pohádkovou postavu.
Poustevník ze Staré hory si pomyslel: "Za copak půjdu asi já?" Už to mám! Půjdu za sebe! A tak ve své hnědé poustevnické kutně sestoupil mezi lid...
Maškarní slavnost byla již v plném proudu... Lidé ze sebe svlékali své uniformy, odložili masky a hle co všechno se pod nimi objevilo! Tu se
promenádí indiáni, tady jsou zase lesní víly, tamhle to jsou čarodějníci, opodál si štěbetají princezny ba ano... i samotná Johanka z Arku
je zde přítomna mezi námi. Ale tahleta maska, ta je opravdu nejúchvatnější: zahalena v bílém prostěradle a s vavřínovým věncem na hlavě, ach ano,
to je osobně sám vážený občan antického Říma i svou chotí!
A tu poustevník s radostí a s úlevou vydechl: "Konečně jsem mezi normálními lidmi!"
Střípky z Cesty Domů 7/2000.
Pohádka o lovcích jelenů.
Pronikají autem vysoko do hor, až kam to nejdál jde, hluboko do nitra Krakonošova Království. Pneumatiky si razí cestu napříč travnatou tundrou
Úpského rašeliniště. Konečně vystupují z auta: zelené lesácké kabátce, pušky si zavěšují na rameno. Je jelení říje. jdou na lov.
Krakonošův poustevník hledí na ten výjev a v duchu si říká: "Mám jím něco říct?" A srdce mu odpovídá: "Jedině když to dokážeš bez hněvu."
Poustevník nahlíží do své mysli a vidí, že je ponořena v hlubokém Tichu, v těsném sepětí s duchem hor.
Lovci se přibližují. Když míjí poustevníka, tu poustevníkova ústa vyslovují jedinou větu: "Neděláte dobře."
"V čem?", ptá se stručně jeden z lovců.
"Když je zabíjíte.", odpovídá poustevník jemně, ale se silou Pravdy.
Lovci beze slova odcházejí vedeni jinou pravdou...
Po několika dnech na témže místě:
Lovci se vrací. Na dálku to vypadá, že s motorovou sekačkou žnou trávu. Když se však přiblíží, tu se sekačka na trávu proměňuje v motorový naviják,
který na ocelovém laně něco těžkého táhne. Když poustevník pohlédne tím směrem, tu vidí, že na ocelovém laně se smýká po trávě zakrvácené tělo.
Tam, kde by měla být hlava, tam podivně zeje do útrob krku zakrvácený otvor. Hlavu s parožím lovci jelenovi uřízli, břicho jeho těla nožem otevřeli
a vnitřnosti vyvrhli...
Když to vidí poustevník, tu jeho srdce začíná pumpovat Krakonošův posvátný hněv: no řekněte sami - tohle přece mohli udělat jedině démoni!
Poustevník přistupuje k lovci s nášivkou ochránce přírody, pohlédne mu do očí a vidí, že jsou dosud plné rákšasů.
Poustevníkova ústa vyslovují nečekaně tiše a klidně jedinou větu: "Až vás srazí auto, tak se budete divit, za co to je."
Lovec mlčí a dál vleče napříč Úpským rašeliništěm mrtvé tělo lesní víly.
Střípky z Cesty Domů 7/2000.
Pohádka o čistých ponožkách.
Když poustevník přišel do kláštera, ihned na něj zaútočila nějaká popuzená vosa. "Do modlitebny se může jen v čistých ponožkách.", pravila hněvivě.
"Ale já mám ponožky.", pravil poustevník chabě a tiše na svou obhajobu, když pohlédl na onuce z pruhu látky přivázané provázky ke svým nohám...
A na ta slova si se zarputilostí sedl na podlahu, aby vyčkal začátek bohoslužby.. Čekal co bude dál... tahle vlna emoce jistě jen tak sama od sebe
nezanikne. A za chvíli skutečně někdo další z řad pořadatelů bohoslužby pravil ke shromáždění lidu citlivě, ale důrazně: "Prosíme, abyste do modlitebny
nevstupovali v ponožkách v nichž chodíte po chrámových chodbách."
"Mají pravdu.", pomyslel si poustevník, když si vzpomněl kde všude ve svých onucích ťapkal. A tak vstal, přistoupil k oltáři, poklonil se a opustil
shromáždění. Na rameno si vložil svůj raneček, s nímž putoval světem, a opustil klášter. Za pár minut již byl v lese. Jeho bližní se právě v klášteře
společně modlili a radovali se z příchodu svého Mistra, ale poustevník nyní seděl u nohou Mistrových osamocen v jehličí a trávě uprostřed temného lesa.
Seděl ponořen v meditaci, jeho tělo bylo zalito tichým stříbřitým svitem měsíce... ale zato jeho duch byl neomezen. A v tu chvíli pocítil, že právě tuto
neomezenost a neohraničenost svého ducha po celý život hledá.
"Bylo tam příliš mnoho nehřejivých organizačních pokynů.", pomyslel si poustevník. A tehdy opět opustil jednu křižovatku, neboť pochopil kudy povede a kudy nepovede jeho další cesta.
Střípky z Cesty Domů 7/2000.
Pohádka o umění uzavřenosti.
Kdosi se zeptal poutníka: "Kdo jsi a odkud přicházíš?"
"Co hledáš venku?" zazněla poutníkova odpověď.
"Možná to, co je uvnitř."
"Tak proč to nejledáš tam, kde to je?"
A na ta slova zavládlo hluboké mlčení.
