|
17.2.2021 Vzpomínka na lesní život na Ponoru L.P.1996. Po vánocích opět ožila indiánská tee-pee ve Sluneční zemi. Barevné střapce přivázané vysoko na tyčích vesele vlály ve větru, nebe bylo blankytně modré, Slunce jasně zářilo, všude záplava sněhu. Bylo mrazivo. Z lesa se ozývaly údery seker a řezání pil. Havran, Dejvi, Pája, Jareček, Sam, Betty, Paleček, Sisin, Sapazi, David a všichni ostatní, využívali krásného počasí ke snášení dříví na oheň. Kolem dováděla smečka psů, kocour Genáro se vyhříval, nebo lovil myšky. V přestávkách při pilné práci se kouřily dýmečky. Naše lesní komuna se opět dostala do rytmu svého přirozeného života. Krátká vánoční návštěva města byla brzy zapomenuta a zakrátko připomínala jako vzdálený sen. Vychutnávali jsme krásný, harmonický život v tichém spojení s přírodou. Večer, když temné nebe ozářily tisíce blikajících hvězd, jsme se scházeli v tee-pee. Na ohni bublal kotlík s vodou na čaj, na pánvičce se smažily placky, vyprávěly se příběhy, do nočního ticha zněly výbuchy smíchu. Jindy jsme seděli kolem ohně pohrouženi do tichého rozjímání. Celé hodiny jsme pozorovali žluté, červené či fialové plameny a nikdo se neodvážil promluvit. Naše těla vytvářela na plachtě tee-pee bizární siluety, kouř unikající otvorem nad námi pohupoval ptačími pery. Bylo to tajemné a krásné zároveň. Byl to náš svět, svobodný od všech starostí. Jak dlouho tu ještě budeme? Den, týden, měsíc, rok? To nikdo nevěděl a taky to nikoho nezajímalo. Radovali jsme se z přítomného okamžiku. Byli jsme svobodní, silní a sebevědomí... 21.2.2021 Posvátná dýmka. Bylo to jeden mrazivý večer mezi vánocemi a Silvestrem L.P. 1995. Žil jsem na srubu v lesích Moravského krasu, v blízké Sluneční zemi stálo několik indiánských tee-pee a právě vrcholilo snad nejkrásnější období na mé duchovní cestě. Pár krásných mladých lidí žilo zde spolu se mnou v lesní komuně svůj dětský sen. Pracovali jsme jako lesní dělníci při pálení klestí, ale v srdci jsme byli všichni bojovníci. Toho prosincového večera se přede dveřmi mého srubu ozvalo zakrákání. Otevřel jsem dveře a do vyhřáté místnosti se nahrnul venkovní mráz. Venku stál Havran. "Pojďme si zakouřit", vybídl mne. Vzali jsme dek, zhasl jsem petrolejku a zakrátko jsme oba zmizeli v temném lese. Věděl jsem, že budeme obřadně kouřit posvátnou dýmku. Havran k této slavnosti vybíral silné dny, většinou úplňky. V tichosti jsme došli do Posvátného háje a objali duby. Přitiskl jsem se hrudníkem ke kmeni a políbil jeho drsnou kůru. Pohlédl jsem vzhůru do koruny, v tuto roční dobu zbavenou listí. Její silueta se rýsovala proti temnému hvězdnému nebi. Očekával jsem znamení. A můj milý dub mne pozdravil. Přestože vládlo bezvětří, zašuměl svými větvemi. Deky jsme položili na sněhovou peřinu na kořenech stromů a usedli na ně se zkříženýma nohama. Seděli jsme zády opřeni o kmeny dubů, obličeji k sobě a naslouchali nočnímu vyprávění lesa. Mlčeli jsme. Po chvíli začal Havran plnit dýmku a za hlubokého soustředěni obětoval tabák všem světovým stranám. Na sever, na jih, na východ i na západ, nahoru Vesmíru i dolů Matce Zemi. Bral ho po špetkách a vkládal do dýmky. Tmu lesa prořízl plamének zápalky a na okamžik ozářil Havranovu tvář. Byla to tvář indiánského šamana! Ústí dýmky se oranžově rozžhavilo a vzduch zavoněl tabákovým kouřem. S úctou, důstojnými a ladnými pohyby vydechoval kouř do všech šesti světových stran a po té mi podal dýmku. Vdechoval jsem vonný tabákový dým a snažil se procítit, jak s ním do mne vstupuje celý svět. Ucítil jsem jednotu a harmonii s vesmírem. Uvědomil jsem si hlubokou a krásnou vnitřní symboliku obřadu, při němž se spojují všechny elementy. Byla to chvíle magického prohlédnutí. Pochopil jsem, že kouření posvátné dýmky, je-li prováděno s porozuměním a vhledem, je totéž jako křesťanské svaté přijímání, ustanovené Ježíšem. Dokouřili jsme. Havran dýmku vyčistil a najednou jsem ucítil, jak mi jí vkládá do rukou. "Jsem jenom nástroj.", řekl tiše. Bez dalších slov se zvedl a zmizel v temnotě lesa. Kamenná hlavička dýmky byla dosud teplá a hřála mne ve zkřehlých dlaních. Připadal jsem si jako v neskutečném snu. Je konec 20. věku nebo o pár století dřív a my jsme kdesi na svobodných indiánských pláních? Kde končí pohádka a kde začíná "skutečnost?" Uplynuly dva dlouhé roky. Karmické mlýny mě zavedly z lesů do civilizace, kde jsem často s dojetím a slzami v očích vzpomínal na krásu našeho života v přírodě a zejména onen večer v Posvátném háji. Naše večerní ohně ve Sluneční zemi se proměnily v popel, indiánské ležení zarůstá mlázím, ale posvátná dýmka, vždy měla kouzelnou moc vyvolat záplavu radostných vzpomínek na všechny ty chvíle, na lesní bojovníky, mé druhy, kamarády. Její kouření bylo pro mne modlitbou i meditací. Pak jsem se vrátil zpět do lesů, ale jaksi proměněný. V meditaci jsem pochopil, že vše co hledám je ve mě. Že mé srdce je bránou a láska je klíč. Jenom tam je třeba hledat zdroj štěstí. A tak opět po letech usedáme s Havranem v Posvátném háji. Je již vlhký podzim, zády se opíráme o naše milé duby a kouříme posvátnou dýmku. Naposledy. Ještě ji políbím a nožem vyrývám do Matky Země hluboký zářez. Mezi kořeny naších dubů ji vracím tam, odkud vzešla. Ale vím, že zůstane ve mě, v mém srdci navždy. Ponor, listopad 1997    2.2.2021 Indiáni na Ponoru. V roce 1995 se na Ponoru v Moravském krasu sešli mí kamarádi - indiáni. S mým souhlasem si přivezli týpí a postavili si je na malém paloučku za javorovým mlázím, nějakých 200 m od Ponoru. To šťastné místo jsme nazvali Sluneční zemí. Celkem tu stála asi 4 týpí. Byli jsme velmi šťastní a vládla mezi námi harmonie. Byly to neuvěřitelné okamžiky života. Havran (Leoš Běluša) mi vyrobil pravou indiánskou dýmku kalumet z kamene, neboť tehdy jsem kouřil tabák. Byl to dar od čaroděje dona Juana. Moc rád na ty okamžiky v posvátném dubovém háji vzpomínám. Přes den se kácely suché buky a habry a večer se sedělo u ohně v týpí. Byli jsme svobodní a sebevědomí. byla mezi námi Láska. Obzvláště jsem si oblíbil Havrana pro jeho ušlechtilé vlastnosti. Byl to můj skutečný kamarád a přítel duše na Cestě. Všechno jsme sdíleli spolu. Byl napůl šaman. Pak tu byl Dejvy, který později odjel za indiány do Ameriky. Taky Pája, Bukajda a další indiáni. Mohlo nás být asi 15. Já jsem na Ponoru jeskyňařil, ale stále více mne zajímal duchovní svět. Tehdy jsem už byl poloviční poustevník, i když jsem chodil s dívkou Betty. Betty Kateřina Sobotková byla taky tělem i duší speleoložka ze Speleohistorického klubu Brno, jemuž jsem já předsedal. Tak jsem se setkal u indiánů s duchovnem a byl jsem jím silně zaujat. Havran taky bydlel na chatě v lese - Kuběnce u Resslovy hájenky a byl lesním zaměstnancem. Sázel stromy. Později se stal pravověrným následovníkem Ježíše Krista - katolíkem. Bohužel se stal trochu netolerantní a tak nás to rozdělilo. Dnes nejsme ve spojení. Nějak nepřenesl přes srdce svámího Mahéšvaránandu, jemuž jsem se odevzdal víc než Ježíšovi. Po jedné zpovědi, kdy kněz ode mne požadoval abych opustil Mistra Svámijiho - jsem naopak já zrušil svoji příslušnost ke katolické církvi. Havran mi toho dal moc. Jedno období byl i mým žákem. Nevím jak se má. Asi dobře. Vyčítal jsem mu že kouří marihuanu, k čemuž mne na čas taky svedl. Ale bylo to velmi pozitivní období. Málokdo má to štěstí prožívat na plno pravé přátelství. Moravští a obzvláště brněnští indiáni jsou od té doby mými spojenci a kamarády. Zúčastňoval jsem se jejich duchovních shromáždění Pow how. Byl jsem srdečně vítán a všemi milován a to přesto, že jsem se sám indiánem nikdy nestal. Kde je tomu všemu konec? Já jsem jogína a poustevník, tedy duchovní osobností. Oni se oženili, povdávaly a žijí světsky. Ale ty vzpomínky na mládí v srdci zůstávají. Tak to bylo zamyšlení na téma indiáni a Ponor. To se psal rok 1995. Rok na to jsem začal u Mistra s meditací. Tak to byla další pohádka pro pohlazení duše. Chtěl jsem na památku těch dní vstyčit ve Sluneční zemi malý památníček. Prostě mi to připadá romantické. Ale nevím jestli to učiním. Mám spoustu jiných velkých plánů.  Kouření marihuany je u indiánské subkultury poměrně rozšířený zvyk. Naše lesní společenství bylo společenství založeným na kouření marihuany. Marihuana je rostlina kterou mnoho lidí využívá k navození změněného stavu vědomí. Mnoho začínajících poutníků na duchovní Cestě ve skutečnosti koketuje s marihuanovým kouřem. Změněný stav vědomí mylně považují za mystiku. S tím nejde souhlasit ani u tak zvaných marihuanových sádhuů, kteří by světu měli jít přece příkladem na cestě očisty. Tehdy v roce 1995 jsem se kouření odevzdával i já. Jednou jsem jednu planě rostoucí velkou kytku našel na deponii u lomu Skalka. Tak jsem to vzal mezi indiány a měli jsme kouření.  Důležitá poznámka:  Související odkaz: |
